Nemám ráda nedořešené věci. Víte takové ty konce nekonce, kdy věc hluše vyšumí a člověk vlastně ani neví jak. A stejně tak nemám ráda nevyjasněné příčiny. Jsem ráda, když mám ve věcech jasno. Když zkrátka vím, jak jsem na tom. Proto jsem nebyla dvakrát nadšená, když se mé zhroucené Windowsy pod rukama někoho jiného (rozuměj: rodinného "servisního technika") rozběhly jako by se nechumelilo a celý předchozí kiks vypadal pouze jako výplod mé choré fantazie. Proto jsem se minulý týden zrovna nehrnula do zapínání písíčka. Tak nějak jsem totiž tušila, že to nebude tak jednoduché. A taky že není. Systém mi padá s nevyzpytatelností prašivé pouliční kočky pořád. Někdy vydrží pracovat celý den a někdy spadne třikrát během dvaceti minut. Asi nemusím říkat, jak moc jsem z toho znechucená a otrávená. Nebo že nemám nejmenší chuť ten pitomý počítač vůbec zapínat, natož abych měla náladu napsat vám o další přečtené knize od Nicholase Sparkse nebo o filmovém Hostiteli, na kterého jsme s holkama vyrazily do kina :o(
Deptá mě to. Když zapnu počítač, očekávám, že bude fungovat. Bez výmluv a bez kompromisů. Proto ve chvílích, kdy se můj zkomírající noťas ještě rozhodne spolupracovat, zuřivě brousím po internetu a hledám nového parťáka, který by měl aspoň o trochu lepší parametry a zároveň nezruinoval mé bankovní konto. Přece jen jednou ztracená důvěra je ztracená navždy. Můj současný plán je takový, že do nového PC zkopíruju všechny data nejen ze starého notebooku, ale i ze starého harddisku, který mi od loňské renovace leží v šuplíku (alespoň se konečně dostanu k tomu, že si ve všech těch složkách a souborech udělám pořádek a vše nepotřebné promažu, jak jsem se původně chystala), a potom nechám starý noťas zrasovat formátováním a přeinstalací OS, aby se vzpamatoval a mohl případně sloužit mamce místo plánovaného tabletu. Příští článek už totiž nechci v zoufalství škrábat na papír a pak potutelně přepisovat v práci :o(
Kromě výše uvedeného jsem taky solidně nachlazená. Až na ulici potkáte ploužící se schlíplotinu, která sotva popadá dech a úporně se snaží nevykašlat si plíce, tak to jsem já. Ještě že už začalo snookerové mistrovství světa, díky němu aspoň přijdu na jiné myšlenky. Zrovna včera jsem sledovala bravurní hru Judda Trumpa proti Dominicu Daleovi, při které se Trumpovi dokonce podařilo zahrát 142bodový náběh (prozatím nejvyšší v letošním turnaji) a v osmém framu trápil Dalea tak povedenými jistotami, že za fauly a chyby nasbíral skoro 20 bodů, aniž by vůbec musel vzít tágo do ruky :o) Připomnělo mi to, proč tak ráda koukám na snooker (víkendové prvokolové zápasy byly totiž ve srovnání s dynamikou téhle hry poměrně nuda).